Identifikace

Úvodem bych upozornil, že informace zde nejsou opsané z wikipedie, ale jsou použity zdroje od lidí, kteří mají s chovem a lovem praktické zkušenosti. Ukázkou takové opisováním šířené informace je věk, kterého se dožívá karas obecný. Všechny zdroje udávají deset let, ale praktici jako Peter Rolfe mají zjištěno, že v dobrých podmínkách se dožívá až dvaceti roků.

Prvotní identifikace karasa obecného není obtížná pokud rybář ví, na co se má zaměřit. Rozdíl mezi karasem obecným a karasem stříbřitým je snadno rozpoznatelný, ale rozeznat hybrida a karasa obecného je už daleko větší problém.Tento text není určený pro odborníky a vědce, ale pro pro běžného rybáře a obdivovatele vodního světa, kterému není osud naší původní ryby lhostejný. A protože jeden obrázek je za tisíc slov, text bude doprovázet množství kvalitních fotografií na které se dostanete přímo z odkazů v tomto textu.

Tvarem těla se karas obecný podobá svému příbuznému kaprovi, nebo karasu stříbřitému (Carassius gibelio). Jeho tělo může mít vlivem prostředí ve kterém žije různý tvar i zbarvení, stejně tak jako u jeho příbuzných. Tělo může být nízké, zejména u zakrslé formy karasa obecného (carassius humilis), normální nebo vysoké. S vysokotělou formou ryby se pojí hypotéza, původem z Anglie a Skandinávie, kde se loví největší karasi obecní, a to, že vysokou formu vytváří ryby ve vodách s množstvím predátorů a tento tvar těla má odrazovat predátory od útoku na takto rozměrnou kořist. Potvrzeno to zatím ještě nebylo, ale z uskutečněných pozorování výskytu těchto ryb je to velmi pravděpodobné.

Vnější rozpoznávací znaky.

1. Ploutve. Vysoká hřbetní ploutev je vyklenutá nahoru (narozdíl od kapra a karasa stříbřitého, kteří ji mají prohnutou směrem k tělu), ostatní ploutve jsou zakulacené a párové ploutve jsou u mlíčáka delší než u jikernačky. Ocasní ploutev je mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 14—21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—8 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12—13 měkkých paprsků. Barva párových ploutví může být od tmavě žluté, zlaté přes oranžovou až k červené, někdy s tmavnoucími konci. Na hlavním předním paprsku hřbetní ploutve je 28 až 29 jemných zoubků, narozdíl od karasa stříbřitého, který je má větší a v počtu 10 až 11.

2. Absence jakýchkoliv vousků nebo jejich náznaků okolo tlamky. Jednalo by se o křížence s kaprem. Ale pravděpodobnost, že u nás ještě někde vedle sebe existuje populace kapra a karasa obecného je velice malá a tento znak je navíc dobře rozpoznatelný.

3. Šupiny jsou drobnější a na omak měkší než u karasa stříbřitého. Skřele jsou na omak drsnější, ale to není pravidlem. Barva šupin je velice variabilní podle prostředí ve kterém ryba žije. Od světle žluté v prosluněných vodách až po tmavě hnědou ve vodách zastíněných. Z pozorování v akváriu jsem zjistil, že změna barvy šupin probíhá k karasa obecného velice rychle a během několika hodin se krásná zlatá barva dokáže změnit na tmavě hnědou. Vzhledem k tomu, že v akváriu je stabilní osvětlení, tak tuto rychlou změnu zřejmě způsobují i jiné vlivy než jenom množství světla (nálada ryby – kvalita vody, potrava?)

4. Počet šupin. Po několikaleté zkušenosti se ukazuje, že jeden z nejdůležitějších rozpoznavacích znaků je počet šupin v postranní čáře, který je 32 až 34. V diagonále od šesté šupiny od hlavy je 7 až vyjimečně 8 šupin směrem ke hřbetní ploutvi. Při jakémkoliv jiném počtu už je vážné podezření že se nejedná o čistokrevného karasa obecného. Počítají se pouze celé šupiny, počítá se i místo s chybějící šupinou, ale nepočítají se neúplné a částečné šupiny u ocasní ploutve a u hlavy. Při nižším počtu se může jednat o hybrida mlíčáka karasa stříbřitého s jikernačkou karasa obecného (nejčastějiší případ u nás). Při vyšším počtu je podezření na křížence karasa obecného se zlatou rybkou – vyšlechtěným zlatým karasem nebo kaprem (časté v Anglii).

5. Závěr. Pokud souhlasí počet šupin v postranní čáře, počet zoubků v nejdelším paprsku hřbetní ploutve, tvar, barva a vzorec ploutví, tak je velice pravděpodobné, že se jedná karasa obecného (ale ne stoprocentně). Ještě jsem nenarazil na hybrida, který by splňoval všechny podmínky pro vzhled karasa obecného. Nejčastěji nesouhlasí počet šupin v postranní čáře, bývá jen 30 až 31.

Vnitřní rozpoznávací znaky – pitva.

1. Pobřišnice – výstelka břišní dutiny. První nejsnáze pozorovatelný vnitřní rozpoznávací znak, který můžeme zkontrolovat přímo u vody. Je to blána mezi vnitřními orgány a břišní stěnou. Je velice jemná a lehce se dá při pitvě poškodit. U karasa obecného by měla být poloprůhledná mléčně bílá. Na základě informací z anglických stránek jsem byl přesvědčen, že jakákoliv pigmentace ukazuje na hybrida karasa obecného s karasem stříbřitým. Není to ale pravda, protože už starší odborná literatura určitý stupeň pigmentace u karasů obecných popisuje. A potvrzují to i genetické testy u čistokrevných karasů ve dvou nalezených lokalitách, kde v jedné je sice pigmentace zanedbatelná a velice jemná, ale ve druhé je již silnější a přesto se jedná o karasa obecného, potvrzeného testy DNA. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl popsán hybrid s čistou, nebo jen lehce pigmentovanou pobřišnicí, tak je velmi pravděpodobné, že v kombinaci se správnými vnějšími znaky se vždy jedná o karasa obecného.

2. Žaberní tyčinky. U tohoto rozpoznávacího znaku je kontrola v terénu už takřka nemožná a je potřeba mít rybu větší velikosti. U karase do 10 až 12 centimetrů je to problém i v ideálních domácích podmínkách. V prvním žaberním oblouku přímo pod žaberním krytem napočítáme u karasa obecného 22 až 32 žaberních tyčinek.

Pokud je žaberních tyčinek víc jedná se o hybrida nebo karasa stříbřitého. Z vlastní zkušenosti mohu poznamenat, že to není úplně jednoduchá operace a zatím se mi to úplně nepovedlo, právě z důvodu malé velikosti ryby. Ale s trochou fantazie se dá napočítat okolo 25 až 26 tyčinek.

3. Požerákové zuby. Požerákové zuby má karas obecný čtyři v řadě, a jak píše Peter Rolfe, není důvod pro jejich získání pokud předchozí rozpoznávací znaky odpovídají karasu obecnému.

Jediným stoprocentním rozpoznávacím znakem je test DNA.

V soutěžích o největšího uloveného karasa obecného, které jsou oblíbené v Anglii a ve Skandinávii je u většiny rekordních úlovků test DNA prováděn.