Reakce na článek pana Ondřeje Dočkala v ekolistech zveřejněného 13.12.2019

Na článek jsem dostal odkaz přímo od autora mailem, protože si zřejmě přál oslovit ty, kteří o situaci, v jaké se nachází naše původní druhy ryb něco vědí a snaží se ji nějak řešit.

S první polovinou článku, ve které autor podrobně popisuje  současný stav, v jakém  se nachází populace našich původních druhů ryb, karasa obecného a slunky obecné lze jen souhlasit. Snad jenom mohu podotknout, že situace je oproti době před pěti lety o hodně lepší v tom, že se o tyto ryby začalo zajímat více lidí z řad rybářů i nerybářů. Podařilo se vytvořit síť nadšenců, kteří tyto ryby opatrují a rozmnožují ve svých rybníčcích a rybnících a poskytují je dalším zájemcům. I některé MO ČRS vyčlenily část chovných kapacit pro karasa obecného. I moje mateřská MO Olomouc má v jednom rybníčku na rybochovném zařízení nasazeny karasy obecné a vím i o dalších, které se tomu věnují.

Tématem článku je tentokrát ale něco jiného. Je navrženo řešení jak se zbavit nežádoucích invazivních druhů ryb v malých vodách, ve kterých mimo tyto už nepřežívají žádné jiné druhy, které byly vytlačeny přizpůsobivější konkurencí. Autor popisuje vytrávení celé populace invazivních ryb ve vybrané lokalitě pomocí přírodního jedu. Je to sice metoda drastická, ale použití jedu u nás není zcela neznámé. Už Jaromír Tomeček ve své krásné knize Stříbrný lipan popisuje jak pastuchove lovili ryby v potoce za pomocí kebule. Šlo sice o trochu jiný princip, ryby museli pozřít návnadu s příměsí kebule, ale výsledek byl velice podobný – smrt udušením.

U návrhu této metody bych se rád pozastavil nad etickou stránkou celého „konečného“ řešení problémů s invazivním druhem. I ten karas stříbřitý, střevlička východní a další jsou živí tvorové a nemohou za to, že je tady máme za invazivní druh. Za to může jen a jen zase člověk, který pomohl jejich rozšíření. Rád bych tento svůj postoj vysvětlil. Smířil bych se i s touto metodou eliminace, ale pouze za předpokladu, že by byla účinná a pro danou lokalitu konečná, použitá jen jednou. A to je to, o čem pochybuji. Pokud se někam invazivní druh už jednou dostal, tak je velice pravděpodobné, že se tam objeví po nějaké době zase a celá akce se bude muset opakovat po pár letech stále dokola. A s tím opakováním mám já osobně problém.

Tuto metodu eleminace nepůvodního druhu ale používá i sama příroda a dokonce přímo v Olomouci, což může být pro autora článku nová a zajímavá informace, protože se shodou okolností týká právě karasa obecného a karasa stříbřitého. Zajímavé je, že příroda to dokáže částečně selektivně, což je uměle prakticky neproveditelné. V Olomoucké městské části Černovír máme od povodní v roce 1997 tři jezírka, vzniklá zatopením proláklin, kde si místní před mnoha lety chodili ručně nakopat písek pro svoje stavby. Voda tam byla už před povodněmi, ale postupně celá oblast vysychala a povodeň jen obnovila původní stav. Jedná se o krásné místo, které navštěvuji už minimálně 40 let. Po povodních jsem tam začal jezdit na ryby a udivilo mě, jak se radikálně mění rybí obsádka v těchto jezírkách. A mění se tak, že z roku na rok některé druhy zcela zmizí a postupně se zase objevují. Samozřejmě i karas stříbřitý, který tam žije současně s karasem obecným. A k vysvětlení jsem se postupně dopátral s pomocí místních obyvatel, mezi kterými mám pár známých. Černovírský les je jedním ze zdrojů vody pro Olomouc a je v něm mnoho velkých studen, ze kterých se voda čerpá. V jednom místě, několik desítek metrů od zmíněných jezírek vyvěrá ze země kyselka sycená sirovodíkem. V místě vývěru je i postavený kovový sloupek s hrdlem, ze kterého vytéká. Zápach po zkažených vejcích, ale většinu lidí odpuzuje a tak místo není příliš často navštěvované. Také jsem ji kdysi ochutnal a opravdu nic moc. A to je ten selektivní jed, který tam příroda opakovaně po pár letech používá. Voda nasycená sirovodíkem jednou za pár let prostoupí za příznivých okolností štěrkovým podložím a vytráví většinu ryb mimo karasy obecné. Musí se to ale odehrát v zimě, když je celá plocha zamrzlá, protože koncentrace sirovodíku nebude nijak silná a pouze pod ledem je její koncentrace dostatečně účinná. O jednom takovém úhynu se zmiňuji v jedné svoji starší aktualitě. To jsem ale ještě nevěděl co je jeho příčinou. Toto také účinné zabraňuje přemnožení karasa stříbřitého a bílé ryby. Nikdy ale nedošlo k totálnímu úhynu, pár jedinců otravu přežije a koloběh se opakuje.

Vrátím se k článku pana Dočkala. Můj názor je trochu jiný a vychází z mých zkušeností s rozmnožováním a rozšiřováním karasa obecného. Momentálně znám pouze jedinou lokalitu, kde je čistá populace této ryby. Další druh, který se tam vyskytuje, je už pouze perlín. Jedná se o starý lom dostatečně daleko od civilizace. Nachází se v Poodří a ryby, které jsem tam získal, vysazuji zase v Poodří, a to ve vojenském újezdu Libavá.

A to jsou přesně ta místa, kde nehrozí kontaminace invazivními druhy. Mám osazeny čtyři jezírka a za tři roky k tomu nedošlo. Jedná se o místa, která byla vyňata nedávno z působnosti armády i o místo kde riskuji pokutu, protože to už se za cedulí se zákazem vstupu nachází. Letos na podzim jsem při sběru hub našel na hranici újezdu další nádherný rybníček, který na jaře osadím. A mám vytipovány další místa, která jsou ale ještě méně přístupná než ty, které jsem už osadil. Pro hledání míst je velice dobrá aplikace mapy.cz, a to ze dvou důvodů. První důvod je samotné nalezení místa a druhý důvod je možnost sledovat stav vody v intervalu tři let, kdy jsou mapy aktualizované.

Další možnost kam vysadit tyto ryby je najít místo, které je dostatečně zabezpečené před dobráky, kteří jsou schopni dotáhnout kýbl s karasy stříbřitými i do vzdálenějších míst. Proto si myslím, že výběh medvědů v Ostravské ZOO je naprosto ideální. A mám potvrzeno, že se jim tam opravdu daří.

A v žádném případě bych nepodceňoval nadšence, kteří si chtějí osadit svůj rybníček a někteří i větší rybník. Berou to vážně a ví do čeho jdou. Ryby jsem poskytl už hodně takovým lidem a letos šlo dokonce skoro dvě stovky ryb z mého chovu do Rakouska. Na jaře budu osazovat jeden dobře zabezpečený rybník u kamaráda v Rýmařově. Tím chci naznačit, že místa pro další vysazení se ještě najít dají, ale vím o pár místech, kde by se po zamezení volného přístupu, metoda popisovaná panem Dočkalem jako krajní řešení, použít dala.

A ještě malá poznámka na závěr. Nevěřím na přenos jiker invazivních ryb na tělech vodních ptáků vzduchem do jiných lokalit. Na výlovu dvou starých rybníků jsem se na vlastní oči přesvědčil, že i když se pár set metrů od nich nacházely rybníky zamořené karasem stříbřitým, tak v uvedených vodách nebyl ani jeden. Ale v tomto případě se mohu mýlit.